Heuristika dostupnosti je kognitivní zkratka, kdy se jedinec rozhoduje na základě toho, jak snadno si je schopen vybavit to, co považuje za typické zástupce (relevantní příklady) daných jevů (Sternberg, 2002).

Když mají lidé odhadnout četnost nebo velikost nějaké kategorie, vybaví si z paměti příklady z dané kategorie, a pokud si takové příklady vybaví snadno a rychle, budou posuzovat kategorii jako velkou. Proces hodnocení četnosti podle snadnosti, se kterou nám přijdou na mysl konkrétní příklady, se tedy definuje jako heuristika dostupnosti (Tversky& Kahneman, 1973).

Lidé například hodnotí riziko srdečního infarktu podle toho, kolik znají jedinců, které infarkt postihl (Tversky & Kahneman, 1974).

Podobně jako jiné heuristiky v úsudku, heuristika dostupnosti také nahrazuje jednu otázku jinou otázkou: místo odhadu četnosti kategorie se nahlásí dojem snadnosti vybavení příkladů z této kategorie. Nahrazování otázek jinými musí nutně vést k systémovým chybám (Kahneman, 2012).

Z paměti se snadněji vybavují významné události, které přitáhly naši pozornost (skandály politiků, rozvody mezi celebritami) a také události, které jsou dramatické (havárie letadla prezentovaná v médiích) nebo ty, které se daného člověka nějak osobně týkají (pokud se obětí přepadení stane člověk sám, bude to míst silnější vliv, než když o přepadení uslyší z rádia) (Tversky & Kahneman, 1973).

Schwarz a kol. (1991) se ptali, jak bude dojem četnosti ovlivněn tím, když se lidem řekne, aby uvedli konkrétní počet příkladů.
Nejprve napište šest příkladů situací, kdy jste se zachovali asertivně.
Nyní ohodnoťte, jak jste asertivní.

Z této mechaniky vyplývá mnoho na první pohled absurdních příkladů (Kahneman, 2012): lidé jsou si méně jistí svou volbou, pokud mají uvést více argumentů na její podporu, jsou si méně jistí, že se nějaké události lze vyhnout, pokud uvedou více způsobů, jak by se jí dalo zabránit anebo poslední příklad člověk bude méně ohromen nějakým autem po tom, co uvede mnoho jeho předností a výhod.

Na základě dostupných informací z médií, máme např. zkreslené úsudky o pravděpodobnosti úmrtí – zdají se nám nebezpečnější autonehody, než diabetes (se kterýmse tak často v médiích nesetkáváme, ve skutečnosti je mnohem častější příčinou úmrtí) (Gálik, 2012).

• Zkreslení v důsledku snadnosti vybavení příkladů - Třída, jejíž příklady se snadněji vybaví, se bude jevit jako početnější, než třída stejné četnosti, jejíž příklady se člověku vybaví méně snadno.
• Zkreslení v důsledku snadnosti prohledávané sady - Člověk si náhodně z textu vybere slovo, které obsahuje nejméně tři písmena. Je více pravděpodobné, že slovo začíná na r nebo bude mít r na třetí pozici?
• Zkreslení představitelnosti - Rizika spojená s dobrodružnou expedicí se hodnotí tak, že si člověk představí nepředvídatelné příklady, které by mohly expedici zkomplikovat a pokud si vybaví mnoho těchto situací, bude se mu zdát expedice nebezpečná, přestože snadnost, s jakou si vybavil jednotlivé pohromy, nemusí odrážet skutečnou pravděpodobnost a naopak, pokud si člověk některá nebezpečí nepředstaví, protože ho např. vůbec nenapadnou, může být riskantnost takovéto výpravy značně podceněna.

Tento příklad ukazuje logickou chybu konjunkce, při které jednotlivec odhaduje vyšší pravděpodobnost podskupiny událostí oproti větší skupině, která danou skupinu zahrnuje. (Tversky & Kahneman, 1983). Tento klam konjunkce vzniká, když lidé v přímém porovnání posuzují spojení dvou událostí jako pravděpodobnější, než jednu z nich. U následujícího příkladu je nelogičnost zřejmá.
Mark má vlasy.
Mark má světlé vlasy.

Netvoří příběh, proto nám dává smysl, že je pravděpodobnější možnost A – pouze totiž uvádí detaily, není to „lepší příběh“. Ale pokud přidáme do scénáře podrobnosti, stává se více přesvědčující (ale méně pravděpodobný!)

Schwartz a kol. (1991) poté vyzkoušel ještě několik obměn tohoto experimentu, kdy při úkolu postaveném na stejném principu jako předchozí dva experimenty měly skupiny na pozadí puštěnou hudbu. Jedné skupině sdělil, že je možné, že hudba může snížit schopnost vybavit si konkrétní příklady, druhé skupiny naopak řekl, že hudba jim pomáhá. Zde došlo k rozdílnému výsledku. Pokud lidé nesnadnost vybavení pojmu mohli přisoudit vnější příčině, posuzovali se jako asertivnější při větším počtu konkrétních příkladů nikoli podle snadnosti vybavení. Druhá obměna spočívala v tom, že probandům sdělil, že lidé v předchozích skupinách měli (resp. neměli) problém s vybavením příkladů. Pokud probandi nabyli pocitu, že jsou na tom stejně špatně jako ostatní, hodnotili se jako poměrně asertivní, ačkoli jim připadalo náročné uvést konkrétní případy.

V dnešní době jsme zahlceni informacemi z médií, která prahnou po senzaci a dobře ví, že děsivé titulky na lidstvo zabírají. Snadno se nám proto vybavují příklady a případy, které tak pravděpodobné a početné reálně vlastně nejsou a dospíváme k chybným úsudkům.

McQuail (2009) ve své knize Úvod do teorie masové komunikace věnuje několik kapitol vlivu médií na jednotlivce i na celou společnost. Zmiňuje se právě o tom, že média úmyslně nakazí velké množství lidí nějakým problémem, příběhem či dokonce smyšlenou historkou proto, aby v nich vyvolali reakce, vzbudili pozornost a nejlépe také emoce či paniku. Emočně nabité vzpomínky jsou dalším faktorem, který zvyšuje chybovost heuristiky dostupnosti (Kahneman, 2012).