Slovo heuristika vzešlo z řeckého „heuriskein“, což znamená něco nalézt. Zásadní je pohlížet na heuristiku jako na metodu, která vede naší inteligenci k nalézání důkazů, jež stojí za novými objevy.
Heuristika je zjednodušený myšlenkový postup nebo pravidlo, které nám pomáhá rychle a efektivně řešit problémy, činit rozhodnutí nebo vyvozovat závěry, i když nemáme dostatek informací nebo času na úplné analyzování situace. Jedná se o druh mentální zkratky, která nám umožňuje rychle a intuitivně reagovat na různé situace.
Heuristiky nám pomáhají zjednodušit složité úkoly, usnadňují nám orientaci ve světě a umožňují nám efektivnější rozhodování. Nicméně, při používání heuristik existuje riziko, že se můžeme dopouštět systematických chyb nebo předsudků, které mohou vést k nesprávným závěrům nebo rozhodnutím.
Existuje několik typů heuristik, například heuristika dostupnosti, kdy při rozhodování upřednostňujeme informace, které jsou snadno dostupné nebo které se nám vybavují ze vzpomínek. Další heuristikou je heuristika reprezentativnosti, která spočívá v hodnocení pravděpodobnosti nebo kategorie něčeho na základě podobnosti s jinými příklady.
Heuristiky jsou součástí našeho každodenního myšlení a pomáhají nám rychle se rozhodovat a jednat. Nicméně, je důležité být si vědomi jejich omezení a případných chyb, které mohou s sebou nést, a umět je kriticky posuzovat ve vhodných situacích.
Zdroj: https://chat.openai.com/
Heuristika je jednou z mnoha metod poznání, kterými se zabývá lidstvo od nepaměti. Ve starověkém Řecku to byla především analýza a syntéza, se kterou pracovali nejen Platon, Euklides ale i pythagorejci při svých matematických výpočtech. Později se tato metoda objevila skoro v každém odborném pojednání. Pro další období historie a vývoje heuristiky bylo typické především hledání algoritmu – procedury, která se snaží krok za krokem mechanicky vyřešit jakýkoliv problém z dané třídy problémů.
René Descartes se domníval, že algoritmy mohou být odpovědí v otázce hledání univerzálního řešení matematických, dokonce i filozofických problémů. Podstatná je pro něj evidentní intuice a dedukce, naše kognice by měla plně pracovat s rozumem, představivostí, využívat smysly a paměť. Pokud řešíme nějaký problém, je důležité nejen redukovat nepodstatné faktory, ale i rozdělit úkol na menší části.
Fritz Zwicky, švýcarský astrofyzik, který pracoval na obecném konceptu morfologického zkoumání, kde nejprve je podstatné samotný problém co nejpřesněji vymezit, to znamená identifikovat všechny jeho dimenze a relevantní otázky s ním spojené (od technických až po etické). Za druhé je nutno pro každou z těchto otázek určit spektrum hodnot, ve kterých se může pohybovat – možnosti, stavy a podmínky, za kterých může být otázka položena a posléze řešena. Třetí krok je prověření všech možných konfigurací, jejich redukce a vyhodnocení. Finálně musíme ty nejužitečnější a nejoptimálnější výsledky vybrat a uplatnit.
Groner, Gronerová a Bischof shrnují Zwickovu teorii do následujícího heuristického pravidla: “Nepoužívej heuristická pravidla pro to, aby tě vedla k řešení, ale systematicky prozkoumej každou možnost a tu obezřetně prověř.“
S podobnou, ne-li propracovanější heuristickou teorií přišel maďarský matematik a pedagog George Polya. Ve svém díle How to solve it popsal Polya čtyři základní fáze řešení problémů. Nejprve musíme problému porozumět, měli bychom tedy jasně a rozlišeně vědět, co je potřeba řešit. Zadruhé musíme být s to rozpoznat, jak jsou jednotlivé části problému propojeny a jaké proměnné jsou pro nás neznámé. Abychom se co nejlépe dostali k řešení, musíme navrhnout jeho plán. Tento plán bychom se měli posléze pokusit realizovat. Posledním krokem je ohlédnutí se zpět na výsledek naší práce, vést o něm dále diskuzi a revidovat ho.35 Heuristické úvahy by dle Polyi neměly být považovány za přesné a definitivní. Jejich zásadní uplatnění spatřuje tam, kde je nutnost objevit řešení nějakého právě teď přítomného problému. Vždy bychom se měli pokusit dosáhnout přesného a jistého řešení, často se nám však stane, že se dostaneme do situace, kdy se musíme spokojit s pravděpodobným odhadem.
Na počátku druhé poloviny 20. stol. se poprvé začaly objevovat koncepty, které přímo souvisely a pracovaly s informatikou, teoriemi her, detekcí signálů a samozřejmě též s prvními digitálními počítači. Vznikla nová vědní disciplína, tzv. AI - Artificial Intelligence, jež se snaží determinovat nezbytné předpoklady inteligentního chování a odkrýt jeho povahu nezávisle na tom, zda je toto chování produktem přírodního, biologického charakteru, nebo nějakého uměle vytvořeného systému.
Zdroj a více: Diplomová práce - HEURISTIKA JAKO METODA A STRATEGIE LIDSKÉ KOGNICE - Martin Špirk
https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/14532/1/Diplomova%20prace%20Martin%20Spirk.pdf