Tak jako je déjà vu pocit něčeho strašidelně známého, co známé vlastně není, jamais vu je pocit něčeho děsivě neznámého, co by přitom rozhodné známé být mělo a dotyčný to v nitru ví. Oba tyto jevy přitom nejsou jen zvláštní hříčkou. Nabízejí nám okno do fungování lidské mysli. Proto se Akira O’Connor z University of St Andrews a Christopher Moulin z Université Grenoble Alpes se svými kolegy věnují laboratornímu výzkumu fenoménu jamais vu.
Badatelé nechali 94 studentů psát co nejrychleji dokola stále stejné slovo. Zkoušeli slova jako „door,“ „sward“ nebo v dalším experimentu „the.“ 70 procent z nich mělo zvláštní pocity, které bylo možné spojit s pocitem jamais vu, typicky zhruba po jedné minutě, přičemž účastníci experimentu za tu dobu zopakovali dané slovo cca 33krát.
Pokud jde o zmíněné pocity, bylo to zajímavé spektrum od vcelku nevinných „čím déle se na slovo dívám, tím víc ztrácí smysl,“ přes zvláštnější „zdá se, že přestávám ovládat ruku“ až po docela divoké „nevypadá to správně, skoro se zdá, že to není slovo, ale někdo mě podvedl, abych si myslel, že to slovo je.“ Na jednoduché hacknutí mysli to není špatné. Klidně si to zkuste, ale raději moc netlačte na pilu, abyste se nerozbili.
O’Connor s Moulinem se domnívají, že přízračný dojem spojený s jamais vu je vlastně jeden z automatických kontrolních mechanismů naší mysli. Mozku přijde divné, že píše jedno slovo stále dokola a ozve se. Výzkum jamais vu je teprve v počátcích. Mohl by ale přispět k hlubšímu pochopení fungování lidské mysli i k rozšíření poznatků o následcích epilepsie, schizofrenie a podobných obtíží, včetně obsedantně-kompulzivní poruchy.