(rozpracované)

Dnešní věda nahlíží na člověka z pohledu složky fyzické, energetické, biologické, společenské, duševní a spirituální. Co kdybychom přistoupili na zjednodušení, že je člověk emočně logicko spirituální bytostí?

Naučené vs vrozené: Disciplína, být sociální (určitá míra empatie) a osobní intelektuální (vrozená záležitost naplněná znalostmi) a morální integritu.

Vliv okolí: Klimatické, geologické, politické, náboženské a další procesy.

Útačná adaptivní strategi (altivni prizpusobeni obtiznym podminkam).

Byti, evoluce, kultura (umělý domov a bytí), příroda, člověk, země.

Biofilni mysleni.

Žijeme díky přírodě nikoliv díky kultuře či čehokoliv jiného.

Byti (prirody) je ontickou aktivitou.

Obcaske ontologicke minimum.

Příroda je absolutně nadřazená!

“mravní hodnota člověka je koneckonců vždy znovu a znovu záležitostí každé nově se vytvářející situace”

Touha po životě je záchranou života.

Evolucní ontologie

Antropocen nebo ekocida.

Vedeni ve vztahu priciny a nasledku. Rozpor mysleni a byti.

Pohodlí je odevzdání osobní síly.

Spolupráce kultury a přírody, jde to vubec?

Sjednotit maximálně své jednání se svými slovy.

Království nebeské je ve vás, ve významu množného čísla, tj. je mezi lidmi, tj. mezi dvěma dušemi v duchu!

Člověk je vesmírná skutečnost, cely vesmír musel vzniknout, aby mohl vzniknout jeden jediný člověk. Každý sebe sama dostal s Boží lásky.

Křesťanství je náboženský i hodnotový systém. Ale je agresivní svým mesiáštvím a snahou prosazovat svoji pravdu.

Z každého dobrého skutku (projev lásky) se celý svět chvěje.

Střetání jsou jiskry naděje pro nalezení počátku (nikoliv začátku) pokud do nich ovšem fouká vzduch (duch) ohleduplnosti.

Jistota, užívání = novověk vs usebrání, dobrodružství, žití.

Prohlásit za smysl lidské existence humanismus by byla vlastně tautologie, protože by tím okamžitě byly dány otázky, v čem je smysl humanismu a zda není víc než ošidné, aby si člověk dával za ideál sebe sama.

Technologie je neutrální jen sama o sobě, protože s člověkem rozmlouvá a tak mu bere pozornost i moc.

Svět i život je proces otevřený.

Žít z vlastního pramene.

Jde o rozvoj svých vlastních cností.

Ptát se, hmatat, zajímat se, pozorovat co mi dává energii, co mám rád, jak se věci doplňují (synchronicita), sledovat světlo (září věci), poslouchat intuici, srdce atd.

praxe — lidský jedinec může ideálního stavu mysli (eudaimonia) dosáhnout jen v té míře, v jaké je činný

Život je jako rozhovorem, chvilku já, chvilky ty, chvilku nikdo a rozhovor plyne jen, když je chuť hovořit.

Bytí je životem a láska k němu upřímným vztahem odhadujícím hodnoty, síly a cnosti (krásy života) atd. Vždy jdi za světlem a ničím jiným.

Inteligentní vs duchovní člověk, duchovní člověk jde do prázdnoty, do prostoru bez opory, což se blíží samotnému principu života.

Připravenost a pohotovost na něco neskutečného a neuvěřitelné na “nějakého boha”.

Práce = rozhovor sám se sebou v neskrytosti (plně upřímný).

Duch vane do plachet těm co mají čistou mysl a ničeho nelitují.

Plnohodnotný člověk je žena a muž.

Rovnost lidi a reforma finančního sektoru…

Chybí počátek, posvátno, prostě a jednoduše podstatný smysl.

Útok na lidsky rozum… maltuziáismus

Disciplína a promarněnost casu

Okultismus je souhrnné označení pro různé teorie a praktiky zaměřené na zkoumání a využívání tajemných a skrytých sil v přírodě, které nejsou běžně přístupné nebo pochopitelné běžnou vědou. Tyto praktiky často zahrnují astrologii, alchymii, magii, spiritismus, tarot a další formy věštění. Okultismus se často spojuje s esoterikou, což je hledání skrytých pravd a duchovního osvícení, které je přístupné jen zasvěceným. Historicky měl okultismus velký vliv na různé kulturní a náboženské tradice, a to jak východní, tak západní.

“Synem Božím, v němž se Bohu zalíbilo“.

Mód: peklo, ráj, vznik očistce jako střední cesty. Hm, nevíme, jsme naprosto nevidoucí??

Jen nápad, rozpracuji brzy a nechám se inspirovat Milanam Machovce.

“formace člověka musí začínat vždy znovu a znovu, že reformace je buď permanentní – nebo žádná.”

“božstvo si zakazuje být zobrazováno a představováno, že tedy – pokud se jím lidé chtějí zabývat – nijak jim to neulehčuje, nutí je k jiným postojům a úvahám, než které se nabízejí z bezprostředních životních zkušeností”

“z bezprostředních životních zkušeností. Již tím si nárokuje větší výkon lidského intelektu i vůle. K pokusům o překonání primitivních antropomorfních představ o bozích dochází sice i jinde, u vynikajících jedinců více zemí – od egyptského faraona Achnatona až po řecké filozofy, ale jen právě u Židů se to podařilo učinit věcí celého národa.”

““poskytovalo lidstvu po věky jisté modely prožívání elementárních lidských situací, resp. jejich zvládnutí lidským vědomím. Není snadné životní situace zvládat tak, aby se v nich lidské „já“ posléze nerozplynulo – ani tyto modely nedávají zajisté záruku, že se tak jedinci podaří. Ale důvěrné sžití s nimi dává jistou oporu, že se člověk – jakmile se octne v záplavě obtížných situací osobního života – se svým „já“ nestane jejich pouhým zajatcem, nýbrž že se dostane nad ně, že je morálně a citově zvládne. Proto se stává, že moderní člověk, pokud již podobné modly nemá, zůstává přes veškerou vnější civilizovanost a třeba i výbornou speciální dovednost v mravním a citovém ohledu na nižší úrovni než ti, kdo tyto modely měli. Ba do jisté míry se stává morálním a citovým primitivem právě proto, že tuto vnější civilizovanost a ryze rozumovou odbornou dovednost má, ale že nemá k dispozici nic, čím by se z přívalu tisíců “jednotlivých situací dostal nad ně, k sobě samému, k svému hluboce zažívanému „já“.”

“Židé se stali „národem knihy“ – bible. Staří Řekové, tvůrci většiny toho, co tvoří základy moderní vědy, techniky, specializace, kulturních a uměleckých forem, individualismu, racionalismu atd., dali lidstvu knihy, sta knih, vedli lidstvo k úspěchům nesmírné šíře, rozevřeli mu obzor reálného podmanění si přírody a vesmíru, ale tím také – zejména v novověku, kdy se tento „řecký princip“ pojetí života stal základem stylu života milionů – vznikl onen typ člověka, který čte sta knih, ale nezažívá hluboce žádnou. Vše čtené prochází hlavou, zanechávajíc zde sice určité více či méně řídké stopy vědomostí, ale v hlubinách nitra člověka nijak neformuje, takže takto, jen vnějškově kulturou a specializovanou prací utvářený člověk posléze přes nejlepší úmysly vychovatelů a moralizátorů nemůže jinak, “než zůstat v citovém a mravním ohledu hluboce podvyvinut.”

“Židé nedali lidstvu knihy, ale knihu – v určitém smyslu je to více, zejména proto, že v této knize jsou mnohostranně rozvinuty modely, schopné formovat svědomí, vůli, existenciální postoje a smysl pro tzv. „poslední otázky“, otázky po smyslu lidského života, po smyslu úsilí, lásky, bolesti, po smyslu situace člověka mezi životem a smrtí.”

Další inspirace:

“Stálostí „materiálu“ zůstává všechno vždy vzájemně propojené, a proto učenci tvrdí, že všechno je obsaženo v celku a celek je obsažen v části (pars pro toto).

Další výraz pro tento poznatek zní religio, což mj. znamená víru, ohlédnutí, tedy jakousi „zpětnou vazbu“. Náboženství hledá zpětnou vazbu k prapůvodu všeho, k výchozímu bodu, k samojedinému, a také ji nachází, protože mnohost, jež nás dělí od jednoty, je koneckonců pouhá iluze (májá) – vzniká jen hrou rozdílného uspořádání stejného jsoucna. Proto také může najít cestu zpátky pouze ten, kdo prohlédne iluzi různých forem. Mnoho a jedno – v tomto napěťovém poli pracují játra.

“získává ony mimořádné vlastnosti jednak maximálního ovládání vlastní nervové soustavy, tím ale i mravní síly, osobního kouzla, schopnosti lidi strhnout již pohledem, gestem, jak se vyskytuje u jednoho z milionů a bez které by každé „učení“ zůstalo jen slovy. ”

“Trojí „pokušení“ posléze znamená vyjasnění, že tím hlavním nesmějí být ani věci, ani moc, ale ani péče jen ryze o vlastní osobu.”

“shromažďovat posluchači, pak již přímo žáci a ctitelé. ”

“duchovní a mravní síla skutečně vyzrálé osobnosti”

“budoucnost není něco, co „přijde“ – odněkud z cizoty, nezávisle na nás, jako přicházejí třeba atmosférické změny –, nýbrž budoucnost je naše věc, a to v každém okamžiku, je věcí nároku na přítomnost, je záležitostí lidské možnosti využít každičkého okamžiku co nejplněji, co nejnáročněji.”

“Člověk, „očekávající říši“, zdaleka nesmí z „tohoto světa“ utéci, nýbrž musí přijmout nejnáročnější poslání v tomto světě, musí vnášet budoucnost do přítomnosti, musí onu „víru“ – tj. rozhodnutí změnit se z hlediska „království božího“ – nejen mít, ale jí žít, proto ji i šířit, vyznávat, hlásat, získávat jiné. Věc „víry“ není tedy věcí výhod, zajištěnosti, pohodlným poukazem jistoty co do „spásy“, nýbrž takto ježíšovsky věřící člověk musí hledět nejprve přijmout nejobtížnější úkol ve světě za svůj: „Vcházejte branou úzkou! Široká brána a pohodlná cesta vedou ke zkáze, tou jdou mnozí…“ (Mt 7, 13).”