Náš organismus reaguje na základě dostupných informací. Vnímáme však pouze zlomek skutečnosti, protože naše smysly nedokážou obsáhnout její plný rozsah. Zbylé informace si organismus „doplní“ prostřednictvím konstrukcí vytvářených na základě programů, které jsme zdědili a získali výchovou, kulturou a zkušenostmi. Tyto projekce zahrnují například představy, předsudky, hodnocení, lpění, touhy, obavy či strach.

Více konstrukcí znamená méně skutečného vnímání a menší schopnost chápat věci tak, jak skutečně jsou. To vede k omezenému porozumění podstaty (toho podstatného) a následně i základu (toho, co leží za kladnou složkou), což je láska. Láska je nezbytná pro stabilitu a schopnost vyrovnat se s utrpením (nestabilitou) bez výrazné ztráty energie, tedy bez nadměrného úsilí a odříkání.

Spozorováním konstruktů v mysli narůstá skutečnost i láska, která přináší klidnou a vyrovnanou radost a štěstí. Vědomí ve stavu pozorovatele tyto konstrukty oslabuje, takže například ego a projekce typu „já vs. svět“ se postupně vytrácí (kde vědomí bloudí, tam energie proudí). Jakmile konstrukt spatříme (“a mám tě ty filištíne”), začínáme jednat vědoměji, což zmírňuje nevědomost za kterou se skrývá veškeré zdánlivé zlo.