“Lidskost je buď lidsky plně prožívaný okamžik – anebo není lidskostí vůbec. A každý okamžik je tu v jistém smyslu sám pro sebe – člověk v něm může obstát i zklamat. Každý okamžik je pro člověka novou příležitostí, ale i novým problémem.” Prof. Milan Machovec

Skutečnost (teď a tady, přítomnost) lze vnímat jako záblesk dokonalého procesu (vyšší vůle), který vždy obsahuje paprsek světla a naděje (víra). Chápejme tento proces jako rozhovor (bytí) života (duch) se sebou samým (duše) skrz naše vědomí (já).

Skutečnost k nám v každém okamžiku promlouvá a naším snahou by měla být chuť hovořit (chuť žít). Rozprava je cestou našeho života (jednoduše život sám), která nemá omezení a je tvořena každým krokem v každém okamžiku (konání). Každý krok se počítá a na každém svým způsobem záleží, ale pamatujme, že to není pouze jeden krok, co naši cestu tvoří (lehkost, hra).

Vnímání skutečnosti a sebe sama nám umožní vycítit (intuice) světlo a konat v souladu s ním. Někdy to může být zdrženlivost jindy naopak aktivita (rozmanitost) a míru souladu se světlem (rovnováha) určuje stav našeho vědomí do kterého pomlouvá tělo, mysl, vztahy, okolí atd.

Cesta za světlem (smysl života) nás naplňuje a dopřává nám zdraví, štěstí i radost, ale stačí chvilka nepozornosti a krokem stranou se od světla ihned začneme vzdalovat. Čím jsme u světla blíže, tím je jednodušší jeho následování, proto se vyplácí disciplína, morálka a lidské cnosti nebo jednoduše láska.

Už naše samotné rozpoložení naznačuje, zda se světlem kráčíme či nikoliv. Každý z nás má svou vlastní cestu (individualita) a každý vidí světlo ze svého jedinečného pohledu, ačkoliv se jedná o univerzální světlo (absolutno, Já), které je stejné pro nás všechny (jednota), protože se jedná o světlo života a domova nás všech (příroda).

Nelibá skutečnost nám vždy ukazuje na nějakou nelibou zkušenost v našem těle:

1. Všimněme si nelibého pocitu (pozornost).
2. Chvilku pocit vnímejme (vnímání).
3. Poděkujme, že nám o sobě dal vědět (vděčnost).
4. Řekněme mu, že jsme ho dříve takto neviděli, že nás to mrzí a že ho máme rádi (láska).
5. Představme si, že špatný pocit pouštíme z našeho zajetí (my jsme ho přece celou dobu věznili), má konečně volnost, odlétá jako holubice a v nás je radost z dobrého konce (odpuštění).
6. Buďme trpělivý a věřme postupu v dlouhodobém kontextu.