Die Machenschaft a das Gestell

Termíny “die Machenschaft” a “das Gestell” jsou klíčové pojmy v filozofii Martina Heideggera.

Die Machenschaft (Machinace):
Martin Heidegger používal tento termín k popisu moderního technologického věku a způsobu, jakým technologie ovlivňuje lidskou existenci. “Machenschaft” znamená v podstatě “mašinace” nebo “intriky.” Heidegger tvrdil, že moderní technologie a industrializace způsobují, že lidé jsou stále více zahaleni do systémů a procesů, které ovládají jejich životy, a stávají se součástí bezduchého “Machenschaft” místo aby byli svobodnými jednotlivci.

Das Gestell (Rám nebo Stavba):
Tento termín označuje “rámcovou” nebo “stavební” povahu technologie. Heidegger tvrdil, že technologie a technické myšlení vnímají svět jako zásoby a materiál, který lze využít pro efektivní výrobu a konzumaci. “Das Gestell” přeměňuje vše, včetně přírody a lidí, do rámce nebo stavby, která je určena pro účely efektivního využití.

Z pohledu současné společnosti lze tyto pojmy chápat jako upozornění na to, jak technologie a industrializace ovlivňují naše životy. Heideggerova myšlenka poukazuje na to, že bychom měli být obezřetní a přemýšlet o důsledcích moderní technologie na naši existenci, životní prostředí a naši schopnost vnímat svět kolem sebe. Tyto pojmy nám mohou pomoci lépe porozumět, jak technologický pokrok formuje naši společnost a naši vlastní identitu.

Zdroj: https://chat.openai.com

Rozhovor s Annou Hogenovou

Novověk, ve kterém žijeme, charakterizuje šílená potřeba jistoty. Ta vedla k proměně pravdy v jistotu. A s pravdou, která je jistotou, se dají dělat úplné divy. To známe od soudů. K jistotě se dostáváme přes takzvanou správnost postupu. Spolu s jistotou se správnost postupu stala tím nejdůležitějším pro veškeré myšlení v naší době. Aniž bychom si to uvědomovali, řídí jistota naše životy skrz dva slavné fenomény – die Machenschaft a das Gestell.
Vypočítáváme i budoucnost. Je to stejné, jako kdybychom neměli pravou budoucnost, jen tu přednastavenou, kterou nám vypočítají retrográdní inženýři. Vypočítávají nám všechno. Součástí takto vypočítané budoucnosti jsou ony dva fenomény, které jsem zmínila a které nelze vidět očima. Člověk si je může pouze myslet. Filozof Jan Patočka vnímá das Gestell jako všeobecnou objednávku. Každý z nás, aniž bychom si to uvědomovali, totiž dostává povely. Ty nás vsadí do určitého bodu – místa. A my musíme ten pokyn vykonat. Tím je naplněn náš každodenní život. To je novodobé otrokářství, aniž o něm lidé vědí.
Vyhoření je v tomto nastavení světa naprosto logické, dokonce si troufám říci, že nutné. Žijeme v takzvaném „nepravém“ životě. Abych na vaši otázku mohla odpovědět, musím vysvětlit fenomén die Machenschaft. Je představován nekonečným množstvím úřadů a instancí, které mají za úkol kontrolovat, jestli všechny povely, které k nám přicházejí, plníme. Sociální sítě – ale nejen ty – nám do podvědomí vkládají, co „máme“ chtít. To hledáme. Představte si, že by vás někdo naprogramoval a že byste podle toho jednala. Ale nemáte o tom sebemenší tušení. Ani touhy nejsou vaše. Ty vám někdo do podvědomí šikovně vložil. Přesně to je důvod, proč se ztrácíme sami sobě a chodíme k doktorům pro antidepresiva.
Nevíme, co chceme, protože nežijeme z vlastního pramene, ale z toho podsunutého. Proto má člověk nabourané i chtění. Chce něco, neví, proč to chce, a dokonce se může stát, že ve chvíli, kdy to získá, zjistí, že to nikdy nechtěl. Nechci nikoho urážet, i když to tak teď bude znít. Ale lidé jsou v tomto ohledu hloupí. A stejní. Ta stejnost vyplývá právě z toho, že chtějí všichni totéž.
Rozdíl mezi socialismem a kapitalismem není žádný. Stejnost, která se u lidí projevuje, je intenzivnější, než byla v posledních letech před revolucí. Všichni dnes chtějí totéž a chtějí to stejnými procesualitami získat. Procesualita je myšlena jako správnost postupu. Správnost jednotlivých správných kroků. A pro pocit jistoty je tím nejdůležitějším. Nejenom pro jednotlivce, ale i celou západní společnost.
Největší průšvih je, že člověk žije pouze a jenom pro jsoucna. To jsou věci v prostoru a čase, jako jsou auta, kabelky, tituly, sláva, důležitost a hlavně moc. Člověku chybí to, čemu my ve fenomenologii říkáme bytí. Člověk je dnes schopen chtít a myslet pouze jsoucno. Tedy chtít něco v prostoru a čase. Je tady ještě bytí, které můžeme myslet jako pozadí. Z tohoto pozadí se všechna jsoucna stávají jsoucny, protože bytí ta jsoucna ukazuje. Tady se musím vrátit k fenomenologii, která je myšlením o tom, jak věci vstupují do svého vzhledu, jak se jeví a ukazují. Všechno, co má tvar, se ukazuje na pozadí, které nevnímáme. Tedy černá se ukáže na bílé. Nepřesnost a nejistota jsou podmínky a možnosti, aby platily jistota a přesnost. Velmi zjednodušeně řečeno, musíme se dívat z dálky.
Přesně tak. Proč „doma“ nemá žádný prorok pravdu? Protože lidé jsou tak neskutečně blízko pravdy, kterou jim ukazuje, že proroka raději ukamenují, než aby mu dali za pravdu. Člověk, když je svírán či uzavřen v kruhu, tak aby pochopil celek tohoto kruhu, musí z něj vystoupit a podívat se na něj z dálky.
Problémem je, že od novověku až do současnosti myslíme takzvaným karteziánským způsobem, který má tyto vlastnosti. A to, že „myslí“ kauzálně, znamená, že hledá příčiny a následky. „Myslí“ v aristotelském čase, který je liniový, jde od minulosti přes přítomnost do budoucnosti a tak dokola. A za další: Člověk jako hlupák – a omlouvám se za tento výraz – věří v pokrok. Ať se děje cokoli. Pravdou je pro něj jenom jistota kauzálních kroků vpřed v lineárním čase. To je ta správnost, která přináší jistotu. Člověk v takovém nastavení rozvrhuje svůj svět v subjekt-objektové figuře. A to je šílený průšvih především v tom, že na první pohled to nevypadá nebezpečně. Musím vám to vysvětlit na příkladu. Když člověk kdysi dávno viděl moře, bylo pro něj prodloužením jeho těla. To moře s ním bylo spojené. Lidé dříve neviděli zemi jako objekt. Byli s ní srostlí, byla jejich součástí.
Lidé tvrdí, že přírodu mají rádi, ale to jsou jenom řeči. Lidé vnímají zemi jako objekt, jako něco, co stojí proti nim. A tady se dostáváme k subjekto-objektovému vztahu. Tento vztah dělá z objektu něco jako prostředek pro účely subjektu – tedy pro účely člověka. To je celá prapodstata ekologické katastrofy, které nyní přihlížíme. Země není kusem našich těl, ale předmět k našemu využívání. Každý byznysman je úplně šílený z toho, jak z ní dostat peníze. To je to, co svět ničí. Vrcholem objektivizace je židovský vězeň v koncentračním táboře, který nemá jméno, ale pouze číslo. Je to objekt.
Podstatou lidské existence v naší době je vůle k moci. Na to přišel už Friedrich Nietzsche. Napsal, že podstatou všeho ontologického je vůle k moci, a protože je moc silou, tak člověk může existovat pouze tehdy, když svou vůli k síle stupňuje. Síla se ukazuje jenom tehdy, když roste. To znamená přesně tohle. Vy budete uznávána ve své existenci, jen když budete silnější a silnější. A nebudete moci vystoupit z tohoto kolotoče.
Předně člověk musí porozumět době, ve které žije. On jí nerozumí. Člověk, aby se vrátil k sobě samému, se musí nejdříve potkat. Aby se mohl potkat, musí se nejdříve hledat. A aby se našel, musí klást otázky. Říkáme tomu rozhovor se sebou samým. To je podstata člověka. Pokud ji nenajde, tak si pořád bude hrát na někoho, kdo je slavný a mocný.
Jediná možnost, jak se z toho nezbláznit, je začít se starat o duši. To je totiž nejvyšší smysl života. Duše je totiž to jediné, co je v nás nesmrtelné – z platónského pohledu. Péče o duši není nic jiného než starost o pravdu. Pravda a bytí jsou totiž jedno a totéž.
Když člověk celý život hledá jen příčiny a následky, tak nemá smysl života, takový člověk pouze chce najít správnost a jistotu, která ze správnosti vyplývá. Čili žije pouze pro procesuality, vůbec ne pro smysl procesualit. To ho ani nenapadne. Člověk se musí nejdříve vyprázdnit ze všeho, co v sobě nosí jako samozřejmost, a nahlédnout na nesmyslnost v jejím absolutním bodě.
Když má člověk v sobě opravdové otázky, které opravdově řeší – a to i těžce –, a naučí se s nimi žít, tak teprve žije naplněný život. Jakmile žije pouze od oběda k večeři, od jedné postele k druhé, od jedné slávy ke druhé a od peněz k penězům, tak žije plochý život. Takový, ve kterém je nejvyšší dobro slast a v němž chytrost není nic jiného než vyhýbání se strasti. Takhle žije většina lidí, která si myslí, že žije opravdově. To je placatý a ubohý život. Proto byli lidé v pandemii tak nešťastní. Nejdůležitější v životě je najít své správné místo. To nám však nesmí být podstrčeno. Člověk musí hledat sebe sama a metoda tohoto hledání se musí zrodit v něm. Ta nesmí přijít ze systému. Najít svou vlastní metodu chce odvahu.
Problémem je neustálé zrychlování a zrychlování toho zrychlování. Skutečný problém je drancování naší planety. To je memento mori, to je skoro myšlenka na tragický konec.

Na to přišla Hannah Arendtová (politická filozofka a publicistka německo-židovského původu, studentka Martina Heideggera, pozn. red.), když poslouchala Adolfa Eichmanna (hlavní organizátor Hitlerova „konečného řešení židovské otázky) na začátku 60. let. Když odpovídal na otázky soudců a tvrdil, že dělal, co musel, protože byl voják a přísahal věrnost. Prostě tvrdil, že zvěrstva holocaustu musel vykonávat. Arendtová poukázala na to, že z lidí, kteří slouží jenom systému a objektivitě, se nutně stanou Eichmannové.

Lidé, kteří mají moc, logicky potřebují být zastoupení mladými lidmi, kteří v sobě ještě nemají generalizované podstaty, které vznikají nejen z myšlení myšleného, ale také z osobních prožitků, proher a vítězství, z osobních hlubokých smutků, z toho podstatného života. K tomu je člověk schopen dospět až tak v padesáti letech. Dříve ne. Takže kindermanagement je způsob prolamování vůle k moci. Mladí lidé umějí být neuvěřitelně krutí, aniž by o tom věděli. Mládí je nebezpečné v tom, že věří bezmezně systému. To je pro společnost nebezpečné. Člověk, který kus života odžije, nepotřebuje už jen tvrdá data, aby došel k poznání. Jemu stačí zkušenost, umí větřit, předvídat.
Já už moc strachů nemám, proto jsem svobodnější. Už vím, že jsem na konci života. Jsem ráda, když můžu být na chalupě, protože tady k sobě nechávám přicházet bytí. Bytí – stejně tak jako chvíle – nemá příčinu. Už umím chvílím dovolit, aby ke mě přicházely, umím v nich prodlévat, a když jsem někde venku na kole a kolem mě jsou jenom stromy, cítím celek světa. To je půvabné. Jsou to setkání, která v sobě nesou mnoho laskavosti. Člověk je přijat bytím a sám ho přijímá. Je to tak děsivě jednoduché.
Je k tomu nutná jediná věc. Na chvíli neplánovat. Člověk si myslí, že plánováním změní svět, jeho bohem se stal diář. Nechte se vynést do lesa a jen následujte své nohy, jděte bez cíle. Nemyslete u toho na kalorie, které spálíte, nehledejte brouky, vykašlete se na svou úžasnost. Pouze jděte a nemyslete na to, kam jdete. To je přítomnost. A přítomnost je to jediné, co v životě opravdu máme.
Svoboda slova je iluze. A je dnes řízená ještě mnohem více než kdysi dávno. Protože dneska jsou možnosti, o kterých se komunistům ani nezdálo. Ti byli tak jednoduší. Všichni jsme věděli, že je to hra na hru. Hrůzy byly také, ale lidé měli větší smysl pro humor. Lidé cítili. A to je dnes to, co nevidím, lidé jsou necitelní. Je celkem nebezpečné říkat, co si člověk myslí. Hned dostane přes ústa. Stejně jako kdysi. Ale jednu naději mám – v ontologické nouzi. Ta byla součástí výchovy a vzdělání po celé dějiny až do novověku. Ontologická nouze je příprava na smrt. Když totiž člověk ví o nevyhnutelnosti smrti, když k sobě pouští smuténky a potkává chvíle, které v sobě smrt jaksi nesou, tak se sebou může rozmlouvat. Ale tohle dnešní člověk nedělá, ten je zakletý v tom pitomém „pozitivním myšlení“, které je mu vnucováno systémem.
Trénovat se na umírání je základ. Je to totiž klíč k tomu, aby mohl člověk žít autenticky. Maminka svému dítěti musí dovolit, aby prodlévalo ve svém smutku, protože na jeho dně je čistá radost. Ale ten proces smutku v sobě musíte dokonat. Pusťte k sobě každý šedivý den, protivné obličeje v metru v pondělí ráno, pusťte k sobě vše, co není pohodlné. To je klíč ke štěstí. Přesně tady se setkáte s jistotou nejistoty, na kterou jste se ptala na začátku. Pokud nejistota nebude pozadím, z něhož vychází jistota, tak se život změní v nihilismus, v poušť, ve stejnost. V nájezdy a výjezdy dálnic celého světa.
V komunikaci mezi lidmi. Projevuje se v postojích, v rozhodování, v rozvrzích budoucnosti. Všichni jezdí na stejné ostrovy na dovolenou, aby o tom pak mohli vyprávět. Všichni fotografují totéž. Jako loutky. Bezduché bytosti, které za chvíli ani nebudou vědět, že odešly ze světa.
Napište jim, že když budou chtít něco opravdu pochopit, tak musí v sobě ten problém přetavit v odpověď, a protože každá odpověď je odpovědí na otázku, tak je nutné otázku objevit. A až jim odpovědi a otázky do sebe zapadnou jako ozubená kolečka v hodinkách, tak proniknou k něčemu, čemu říkáme porozumění. Až totiž půjdou lidé lesem, ten les bude odpovědí. Až půjdou líbeznou starou Prahou, tak jim odpovědí budou domy. To, co se dnes děje na Ukrajině, je hotovou odpovědí na dosud skryté otázky.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/relax/anna-hogenova-filosofie-fenomenologie-covid-pandemie-spolecnost-radost.A220621_152102_ln_magazin_ape