Křesťan se osvobozuje z lidské vlády tím, že uznává nad sebou jedinou vládu Boží, jejíž zákon, zjevený mu Kristem, poznává v sobě samém a jediné této vládě se podřizuje.

Toto osvobození se neuskutečňuje zápasem ani zrušením stávajících životních způsobů, ale pouze změnou chápání života. Osvobození nastává, když křesťan na prvním místě uznává zákon lásky, zjevený jeho učitelem, a tento zákon považuje za zcela postačující ve vztazích k lidem. Proto pokládá každé násilí za zbytečné a nezákonné.

Za druhé, křesťan chápe utrpení, výhrůžky utrpením a strasti, kterými je jiný člověk donucen k nedobrovolné poslušnosti, jako nezbytné podmínky bytí. Tyto podmínky, při jeho odlišném životním názoru, trpělivě snáší jako nemoci, hlad a jiné útrapy. Nepovažuje je však za vodítko k vlastní činnosti. Vodítkem činnosti křesťana je pouze v něm živoucí božská zásada, která nemůže být potlačena ani zvrácena.

Křesťan se s nikým nepře, na nikoho neútočí, proti nikomu neužívá násilí. Naopak, sám bez odmlouvání snáší násilí. Právě tímto jednáním přemáhá násilí – nejen že se sám osvobozuje, ale přispívá také k osvobození světa od veškeré vnější moci.

Křesťanství ve svém pravém významu ruší stát. Tak bylo pojato hned od počátku, za to byl Kristus ukřižován, a tak to vždy chápali lidé, kteří nebyli spoutáni nutností schvalovat křesťanské vlády. Teprve od chvíle, kdy hlavy států začaly přijímat křesťanství navenek, pouze podle jména, byly vymyšleny všechny ty nemožné, chytrými teoriemi podložené konstrukce, které měly umožnit sloučení křesťanství s vládou.

Každému opravdovému a vážnému člověku naší doby však musí být jasné, že je neslučitelné pravé křesťanství – tedy učení pokory, odpuštění křivd a učení lásky – s vládou, s její zpupností, násilím, tresty a válkami. Vyznávat pravé křesťanství nejen že vylučuje možnost uznávat vládu, ale ničí i její samotné základy.

„Hledejte především království Boží a jeho spravedlnost, a to ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33)

Jediný smysl lidského života spočívá v tom, aby člověk sloužil světu a pomáhal utvrzovat Boží království. Tuto službu však lze uskutečnit pouze tehdy, pokud každý jednotlivý člověk bude uznávat a hlásat pravdu.

Ale království Boží nepřichází tak, aby to bylo patrné; ani neřeknou: “Hle, je zde nebo tam. Neboť království Boží je ve vás.“ (L 17,20–21)

Víra je jeho život – jak mu tedy mohu vzít jeho víru a dát mu jinou? To je totéž, jako kdybych mu vyjmul srdce a nahradil ho jiným. Mohu to udělat jedině tehdy, pokud by víra byla pouze slovy, a ne tím, čím skutečně žije. To však není možné, stejně jako není možné oklamat nebo donutit člověka, aby věřil v něco, v co nevěří. Není to možné také proto, že ten, kdo věří – tedy ten, kdo stanovil svůj vztah k Bohu a pochopil, že víra je poměr člověka k Bohu – si nemůže přát, aby vztah jiného člověka k Bohu byl stanoven násilím nebo klamem. To je v rozporu se samotnou podstatou víry.

A církevní klam přetrvává dodnes – klam spočívající v tom, že lidé, kteří chápou Písmo, ale ne ducha křesťanství, považují za nutné, aby bylo křesťanství přijato mocí. Tento klam je však mylný, protože přijmout křesťanství, aniž se zřekneme moci, je výsměchem křesťanství a jeho zvrácením.

Království Boží ve vás
Lev Nikolajevič Tolstoj