Už mě unavuje číst zlobné odsuzování těch, kteří jdou proti hlavnímu proudu. Urážení, dehonestování místo konstruktivní diskuze. Nebaví mě číst, že ten, kdo mluví o míru a dialogu je proruský trol. Nebaví mě pozorovat, když je člověk - s vnitřní integritou a odmítající bodat do sebe vakcíny - označen za antivaxera ohrožujícího bezpečnost druhých.

Tento princip se děje od nepaměti… Je výsledkem toho, o čem mluvili už Sókrates, Ježíš, Jan Hus, Jeroným Pražský, Spinoza, Voltaire, Tolstoj, Gándhí, Krischnamurti a mnoho stovek dalších, o kterých ani nevíme. Stále a stále dokola se děje jeden příběh, kdy jsou lidé odsuzování ne proto, že by kradli, lhali nebo zabíjeli. Ale proto, že si kladou otázky, které ostatní vůbec nenapadnou. Jsou odsouzení za to, že vnímají více do hloubky a odmítají se podřídit tomu, co bylo většinou považováno „normální“. A přestože si dnes některá jména mnohdy připomínáme s úctou, ve své době byli považováni za nebezpečné. Za rozvratníky, kacíře, blázny. Historie se prostě opakuje…

Sokrates byl ve své době obviněn, že kazí mládež a nectí bohy. Ve skutečnosti ale jen učil lidi myslet. Nespokojit se s povrchním vysvětlením. Hledat podstatu věcí… Chodil po městě a provokoval občany města tím, že jim kladl otázky. A to bylo pro mnohé Athéňany příliš. Stejně jako v současné době. Když se někdo zeptal naočkovaného, kde bere jistotu, že vakcína funguje, když není vyzkoušená desítkami let – byl mnohdy hrubě napaden a odsouzen. Když se někdo zeptá, v čem je dobré chtít stále válčit na Ukrajině, je odsouzen jako proruský…

Kdo přemýšlí, klade si otázky a hledá souvislosti – dráždí ty, kdo jen přebírají soudobý narativ. Svým přístupem může ohrožovat ty, kteří PRAVDU NEHLEDAJÍ ale jsou skálopevně přesvědčení o tom, že PRAVDU MAJÍ. Kdo klade příliš otázek, kterými rozporuje daný trend, může být nebezpečný. Raději ho umlčet. Sokrata, jednoho z největších filozofů historie, odsoudili k smrti, protože se ptal. Ježíš Nazaretský je ještě známější. Byl ukřižován jako buřič. Lidem, kteří odsuzovali druhé kázal o lásce. Těm, kteří se zlobili na druhé, kázal o odpuštění. Mluvil o království srdce a svědomí. Nebyl politickým vůdcem, mluvil pouze o tom, ať se lidé mají rádi a neodsuzují ty, kteří myslí jinak. Přátelil se s nevěstkami, celníky a léčil chudé. Mluvil v přirovnáních, aby mu bylo lépe porozuměno. Jenže svou láskou poukazoval na pokrytectví a zlobu náboženských i světských elit. Odpouštěl místo trestal. Miloval místo ovládal. A to lidé neunesli.

A i když dav dostal volbu, koho těsně před rozsudkem osvobodit, zvolili si raději zločince a nevinného člověka nechali ukřižovat, protože ohrožoval svými postoji zavedené pořádky.

Jan Hus mluvil o tom, že církev má žít v pravdě. Ukazoval na pokrytectví, na bohatství, na moc bez svědomí. A protože mluvil pouze o tom, co bylo všem na očích, ale nikdo si to nechtěl přiznat, musel být umlčen. Upálili ho jako kacíře, přestože to byl zbožný a vzdělaný člověk, který nekradl, nezabíjel, netoužil po moci. Jen se nebál mluvit věci, které mocní nechtěli slyšet.

To, co je na tom nejtragičtější, je fakt, že k lidské zlobě dochází ne proto, že by lidé byli krutí. Ale proto, že jsou citliví, empatičtí a vystrašení. Když někdo myšlenkou ohrozí náš vnitřní řád, naše jistoty, naši morálku – cítíme bolest a ohrožení. A čím více se snažíme být „dobří lidé“ a dělat „dobré věci“, tím víc nás slova z úst rebela bolí. Něco v nás říká: Tohle by přece nemělo být pravda! Místo abychom se podívali dovnitř sebe a začali si klást otázky, udeříme ven. A tak se opakuje ten nejstarší příběh lidstva: Neodpustíme sami sobě za zlo, které v sobě máme. Potrestáme toho, kdo v nás probouzí svědomí a vytváří strach, že sami nežijeme dobře.

Víte, co mají rebelové historie společného?

Nebyla to jen odvaha. Ani slepá víra. Byla to schopnost klást si otázky – a hledat na ně odpovědi bez záruk, bez jistot, bez garancí správnosti. Kladli si otázky, které člověk nepokládá proto, aby vyhrál v debatě. Ale aby porozuměl – sobě, světu, dobru, smyslu. Sokrates nikomu neříkal, že zná pravdu. Jen neustále hledal. A kladl otázky, které dráždily. Ježíš se ptal: „Co ti říká srdce?“ Ne zákon, ne církev, ale srdce – svědomí. Hus nehřímal dogmata, ale zpochybňoval moc bez mravního základu. To, co je spojovalo, nebyla ideologie. Ale lidství, rozum, snaha porozumět svému svědomí. A právě to vyvolalo odpor.

Po Sokratovi, Ježíšovi, Husovi přicházeli další. Jen namátkou… Baruch Spinoza byl vyobcován z vlastní židovské komunity. Vyloučen, proklet, vymazán. Proč? Protože přemýšlel jinak. Nesouhlasil s obrazem Boha jako přísného soudce, který se hněvá a trestá. Jeho úroveň vědomí bylo mnohem výše, než úroveň druhých. Místo toho vnímal Boha jako přítomnost ve všem. Jako nekonečno, které prostupuje svět.

Jeho vnímání bylo příliš hluboké na to, aby ho pochopili ti, kdo se báli změny. A tak byl umlčen. Běžný člověk nezajímající se o historii o něm nic neví, ale přesto strategie, které tehdy použili jeho blízcí, se používají dodnes. Veřejné ponížení, zesměšnění, odsouzení…

Ani Voltaire se nebál. Měl svůj styl. Ironií mířil na pokrytectví, církevní moc a lidský fanatismus. Psaním rozbíjel vězení omezených myšlenek davů. Byl vyhoštěn, vězněn, cenzurován. A přesto jeho věta, kterou údajně řekl: „Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale do smrti budu bránit tvé právo to říkat“ se stala symbolem svobody. Dodnes je ho třeba připomínat. Možná víc než kdy dřív.

A co dnes?

Možná si říkáme: „To se dnes už neděje. Neupalujeme, nekřižujeme, nevylučujeme.“ Ale není to tak jednoduché. Nežijeme v časech ohně, katů a gilotin. Žijeme v časech algoritmů, virtuálních tribunálů a sociálních klecí. Ti, kdo dnes kladou otázky, které se „nesluší“, bývají zesměšněni, umlčeni, dehonestováni. A sám jsem to moc dobře mnohokrát zažil. Odsouzení ale nepřijde v popravčí síni – ale v komentářích, titulcích, rádoby logických argumentech. A přesto i dnes existují ti, kdo se ptají:

• Je skutečně pravdivé to, co nám tvrdí politici a média?

• Jakou hodnotu má současná morálka, když se ohýbá podle emocí davu?

• Je skutečně špatné neodsuzovat druhé? Toužit po míru a mít rád i „své nepřátele“, což je hlavní myšlenka křesťanství?

Lev Nikolajevič Tolstoj byl sice šlechtic, ale vzdal se role pána a začal hledat člověka v sobě. Odmítl násilí, odmítl majetek, církevní pompéznost i vlastní slávu. Ano, byl to Rus, které dnes tak rádi soudíme. Ke konci života psal: „Nepotřebuju víc knih. Potřebuju pravdu.“ I jeho církev vyobcovala za to, že poukazoval na pokrytectví doby. Tolstoj se stal inspirací Gándhímu.

Gándhí nechtěl vládnout, vzdělaný právník chtěl být svobodný. V duši, v pohybu, v prostotě. Jeho nenásilí nebylo strategií. Bylo postojem: „Já vím, že pravda vítězí. Ale musím jí být věrný, i když prohraju.“ Gándhí byl trestán, vězněn a nakonec i zastřelen. Přesto dokázal oslovit svědomí celého impéria a změnit chod dějin. Princip je stále stejný, mění se jen technologie a metody těch, kteří se nechtějí smířit s tím, že máme milovat i své nepřátele a nesoudit druhé. Dnes lidé nečelí církvi a inkvizici, ale čelí všudypřítomnému chaosu a hluku názorů, „pravd“, emocí, strachů. A uprostřed toho všeho člověk ztrácí svůj tichý hlas vlastního svědomí.

Neslyšíme ho, protože se bojíme zastavit. Bojíme se, že když se opravdu zeptáme sami sebe: „Je to, co žiju, v souladu s tím, co cítím?“, možná uslyšíme něco, co nás znejistí.

Jenže lidé se nezastaví a tak soudí dál. Ne protože jsou zlí. Ale protože je to chrání. Protože je snazší ukázat prstem na toho, kdo je jiný – než pochybovat o sobě. Je snazší říct „kacíř“, „blázen“, „dezolát“, „antivaxer“, „proruský trol“ – než připustit: Možná se pletu. Možná jsme se spletli všichni. Je snazší hodit kamenem, než si připustit, že i já vedu svou vlastní „válku“ s bývalým partnerem, tchýní nebo vlastním rodičem, dětmi nebo sousedy…

Ale jenom tehdy, když tohle dokážeme – překročit vlastní strach, vlastní pohodlí, vlastní obraz o světě – se začne dít něco zázračného: Přestáváme soudit. A začínáme chápat.

S úctou ke všem lidem, Milan Studnička