Ve filosofii existuje mnoho různých teorií a přístupů k pochopení podstaty vědomí. Vědomí je složitý a hluboce zkoumaný fenomén, který se týká našeho subjektivního zážitku a vnitřního prožívání. Existují různé filosofické perspektivy na vědomí, z nichž některé zahrnují:

• Dualistické teorie vědomí tvrdí, že vědomí je odlišné od hmoty a existuje samostatně. Podle této perspektivy existuje mentální aspekt reality, který nelze redukovat na fyzické procesy. Například Descartova teorie rozlišuje mezi myslí (res cogitans) a hmotou (res extensa).
• Materialistické teorie vědomí tvrdí, že vědomí je výsledkem fyzických procesů v mozku. Podle této perspektivy jsou všechny mentální jevy a prožitky založeny na neurologických procesech a aktivitě v mozku.
• Funkcionalistické teorie vědomí se zaměřují na roli a funkci vědomí ve vztahu k mentálním procesům a chování. Tyto teorie se soustředí na to, jakým způsobem vědomí plní určité funkce, jako je zpracování informací, vnímání a sebepoznání.
• Fenomenologické přístupy k vědomí se zaměřují na zkoumání samotného subjektivního prožívání a struktury vědomí. Tato perspektiva klade důraz na to, jak vnímáme svět, jaké jsou naše zážitky a jaké jsou subjektivní smyslové zkušenosti.

Zdroj: https://chat.openai.com/

Společným jmenovatelem je představa, že termín vědomí zahrnuje kvalitativní aspekt prožitku umožňující odpovědět na otázku „jaké to je“, tedy jaké to je něco prožívat nebo „jaké to je někým být”.

Jedna z možností, proč se vynořilo vědomí jako vlastnost nervového systému, je potřeba realitu nejprve mapovat a zkoušet si možné strategie v bezpečí a přehlednosti vnitřního prostředí této mapy.

V medicínském pojetí, které je velmi pragmatické, se hovoří o tom, že vědomí zastřešuje a umožňuje činnost všech ostatních psychických funkcí. Má pak dvě složky, mluvíme o bdělosti (vigilita) a jasnosti (lucidita) vědomí. Bdělost vědomí odkazuje k tomu, jestli jsem vůbec při vědomí. Termín jasnost zase odkazuje k tomu, jaká je struktura vědomí, zda správně spolupracují a navazují jednotlivé složky psychiky, jako vnímání, paměť, myšlení a úsudek, orientace v čase a prostoru apod. Za normálních okolností by myšlenky měly pěkně navazovat jedna na druhou (asociace), měly by se řídit logickými zákonitostmi a jejich proud by měl být nepřerušený a běžet správným tempem. Naše myšlenky by také měly být na něco zaměřené. Fakt, že vědomá zkušenost je v každém okamžiku „o něčem“ (např. o věcech, stavech, představách, událostech, plánech atd.), je velmi významný a používá se pro něj termín intencionalita.

Zdroj: Vědomí a realita - Jiří Horáček, Daniela Drtinová