Vyřčením “nemám čas” nebo „čas jsou peníze“, člověk projevuje zajímavé myšlenky a vibrace. Čas lze chápat jako měřitelnou jednotku délky života, a tedy vzácností nás všech. Výrok však nabývá na významu až v srdci autora, který tím fakticky projevuje své hodnoty i kvality.

Existuje technika pro situace, kdy člověk nestíhá a je ve shonu. Technika navádí k náhlému vědomému zpomalení všech probíhajících aktivit. Organismus se za nějakou dobu zklidní, pohyby jsou uvědomělé a pokud se pak člověk vrátí k činnosti v normálním tempu, času má najednou daleko více. Čas je v tomto ohledu zajímavý tím, že ho vnímáme prožitkem, takže ho úplně jinak vnímáme při čekání v zimě na zastávce nebo při hraní počítačové hry. Prožitek je ideální v přítomnosti a pokud se na čas podíváme touto optikou, tak vlastně neexistuje, protože minulost i budoucnost udává teď.

Při výrocích o času se každý z nás může zamyslet nad jejích smyslem a podstatou. Chceme něco stihnout? O něco přicházíme? Už bychom nejraději dělali něco jiného? Přece víme, co děláme a proč to činíme. Máme rozum, cit i intuici a není třeba dlouhého přemýšlení, ale neplatí to vždy a u všech, díky zápletkám vědy, techniky a sladkých pokušení. Společenství bez psaných pravidel může být chaosem i velmi funkčním uspořádáním, což vykresluje podstatu pravdy.

Čas lze chápat spíše jako jednotku smyslu existence, a snaha o jeho kontrolu může jak prohloubit, tak upozadit jeho samotný význam. Vztah člověka k času vytváří hodnotový rámec jednotlivce i společnosti, což v dnešní době představuje i potenciál pro mravní obrodu.