Vyřčením “nemám čas” nebo „čas jsou peníze“, člověk projevuje zajímavé myšlenky a vibrace. Čas lze chápat jako měřitelnou jednotkou délky života, a tedy vzácnost nás všech. Výrok však nabývá na významu až v srdci autora. Člověk výrokem projevuje fakticky své hodnoty i kvality. Existuje technika pro situace, kdy člověk nestíhá a je ve shonu. Technika navádí k náhlému vědomému zpomalení všech probíhajících aktivit. Organismus se za nějakou dobu zklidní, pohyby jsou uvědomělé a pokud se pak člověk vrátí k činnosti v normálním tempu, času má najednou více než dřív. Čas je zajímavou jednotkou obecně, protože ho vnímáme prožitkem, takže úplně jinak ho budeme vnímat při čekání v zimě na zastávce nebo při hraní počítačové hry. Prožitek je v přítomnosti a pokud se na čas podíváme touto optikou, tak vlastně neexistuje, protože minulost i budoucnost udává teď. Při výrocích se každý z nás může zamyslet nad jejích smyslem a podstatou. Chceme něco stihnout? O něco přichází? Už bychom nejraději dělali něco jiného? Přece víme, co děláme. Máme rozum, cit i intuice a není třeba dlouhého přemýšlení, ale neplatí to vždy a u všech, díky zápletkám vědy, techniky a všech sladkých pokušení. Společenství bez psaných pravidel může být chaosem i velmi funkčním uspořádáním, což vykresluje podstatu pravdy. Čas lze tedy chápat jako jednotku smyslu existence každého jednotlivce a snaha o kontrolu času může prohloubit i oddálit jeho význam. Přístup člověka k času vytváří hodnotový rámce jednotlivce i společnosti a v dnešní době i potenciál pro mravní obrodu.