Na oblíbeném místě a hledám kámen, který by mi padl do oku. Žádný není ten pravý, až naprosto obyčejný se hlásí o slovo právě tím, proč vybírat. Beru jej do ruky, vidím v něm svůj rozmar a slepotu. S úctou jej dávám do kapsy. Smějící se doma na poličce mi dává najevo, že chce zpátky mezi své. Jak slepý člověk může být, když kámen není pro něj není živ?