Na oblíbeném místě hledám kámen, který by mi padl do oku. Žádný není ten pravý, až naprosto obyčejný se hlásí o slovo právě tím, nač vybírat. Beru jej do ruky, vidím v něm svůj rozmar a slepotu. S úctou jej dávám do kapsy a pevně ho držím. Smějící se doma na poličce mi nakonec jasně dává najevo, že chce zpátky mezi své. Jak slepý člověk může být, když kámen pro něj není živ…