• Pozornost je substancí reality. Kvalita pozornosti je kvalitou života. Nevědomost není nedostatek informací — je to ztráta pozornosti.
• Přítomnost není příprava na praxi. Je to praxe sama. Mapa není terén. Jedna unce praxe převáží tunu teorie.
• Pozornost je nástroj. Vědomí je základ. Vědomí není výsledek pozornosti — je její podmínkou. Nauč se pozorovat. Pak se ptej, kdo pozoruje.
• Soustředění bez vztahu je izolace. Vztah bez soustředění je povrch. Já se nerodí v izolaci — rodí se v setkání s druhým.
• Tělo není překážka přítomnosti ani nástroj vědomí. Je přítomností samou. Je jeho domovem.

Smysl není výkon. Je to naléhavost vědomé konečnosti. Smrt není konec praxe — je důvodem, proč začít.

• Vědomí předchází pozornost. Pozornost je pohyb vědomí — vědomí samo je klidné, bez obsahu. Já jsem před myšlenkou.
• Člověk není ostrůvek. Já existuje jen v setkání s druhým. Na počátku bylo vztahování.
• Tělo není následek vědomí — je jeho základem. Jsem své tělo. Pozornost bez těla je abstrakce. Bez zakořenění v těle je pozornost disociace, ne přítomnost.
• Smrt dává smysl. Bez konfrontace s konečností je smysl jen produktivní návyk. Bytí-k-smrti je nejvlastnější možnost člověka.
• Smysl má fyziologii. Lidé s pocitem smyslu žijí déle a uzdravují se rychleji. Tělo následuje vědomí — a vědomí je vtělené.
• Roztržitý člověk je ovladatelný. Systém neničí svobodu přímo — ničí soustředění. Soustředění bez vztahu je dobře trénovaná izolace.
• Všechny tradice míří za pozornost. Zen, védánta, mysticismus, taoismus, súfismus — různá terminologie, jedna praxe. Nauč se řídit pozornost. Pak zjisti, co ji nese.

Vědomí — před pozorností
Pozornost je pohyb vědomí. Vědomí samo — klidné, bez obsahu — je to, co text o pozornosti ani nezmiňuje. Ramana Maharši: Já jsem před myšlenkou.

Vztah — já existuje jen v setkání
Člověk není ostrůvek pozornosti. Je bytostí vztahu. Martin Buber: Na počátku bylo vztahování.

Tělo jako základ — ne následek
Merleau-Ponty, Varela: vědomí je vtělené. Jsem své tělo. Pozornost bez těla je abstrakce.

Smrt — jediná jistota, která dává smysl
Heidegger: bytí-k-smrti je nejvlastnější možnost člověka. Bez konfrontace s konečností je smysl jen produktivní návyk.

Fyziologická
Lidé s pocitem smyslu žijí déle, uzdravují se rychleji. Smysl je forma zaměřené pozornosti — tělo následuje vědomí. Zároveň platí opak: vědomí je vtělené. Pozornost bez zakořenění v těle je disociace, ne přítomnost.

Sociální
Korupce, hloupost v moci, ztráta vertikálního rozměru — to vše je krize pozornosti. Orwell, Stiegler, Baudrillard, Leontiev říkají totéž: roztržitý člověk je ovladatelný. Systém neničí svobodu přímo — ničí soustředění. A soustředění bez vztahu je dobře trénovaná izolace. Já existuje jen v setkání — Buber, Levinas, Winnicott.

Duchovní
Zen, védánta, křesťanský mysticismus, taoismus, súfismus — různá terminologie, jedna praxe. Nauč se řídit pozornost. Ale všechny tyto tradice míří hlouběji: ne k lepší pozornosti, ale k tomu, co pozornost nese. Čisté vědomí před myšlenkou. Pozorovatel před pozorováním.