Jsme tím, čím poznáváme sami sebe – a tím je naše já, díky němuž se odlišujeme od zvířat. Právě skrze já dokážeme pozorovat své myšlenky, zpochybňovat vlastní impulzy a jednat proti zvyklostem. Tato schopnost sebereflexe a vědomé volby nás činí božskými – nikoli ve smyslu dokonalosti, ale ve smyslu potenciálu. Otevírá se nám tak možnost tvořit a pokaždé, když jednáme proti automatismu, závislosti či tlaku davu, uplatňujeme svou božskou podstatu. Stáváme se stvořiteli a opouštíme pouhý status stvoření.

Tato volba však s sebou nese osamělost. Je těžko snesitelná, ale zároveň naprosto logická, neboť jsme ve své podstatě sami. V hmotném světě i v naší mysli žijeme v protikladech a potřebujeme temnotu, abychom mohli poznat světlo. Potřebujeme omezení, abychom mohli svobodně žít. Vše je v neustálém pohybu směrem, který si daná situace žádá, a tento směr můžeme ovlivňovat svým vědomým konáním a vůlí – silou, díky níž se postupně stáváme tím, čím chceme být.

Z toho logicky vyplývá, že ani samota nemůže zůstat samotou navždy. Dříve či později se začne zjevovat sounáležitost. Pokud si tohoto okamžiku všimneme, lze hovořit o poznání. I zde však platí, že budeme znovu pokoušeni temnotou – tentokrát však na vyšší úrovni. Zachováme-li svůj záměr, můžeme mluvit o procesu zdokonalování, který postupně získává rytmus, tedy moudrost.

Naši situaci lze přirovnat ke kyvadlu, jehož kmit se stále zmenšuje, zatímco v nás narůstá vyrovnanost a klid. V tomto případě na kyvadlo nepůsobí gravitace zemského jádra, ale gravitace naší pravé podstaty – bytostného já. Naším úsilím tak není nic jiného než neustálé vyrovnávání. Pokud jej však vědomě využíváme k práci s vlastní vnitřní temnotou, aniž bychom byli přes všechny nezdary zlomeni, získáváme to nejcennější – stále větší moc nad svým vlastním osudem.