Proč naše posedlost šťastnými konci může vést ke špatným rozhodnutím

Zážitky, které končí dobře, nemusí být nutně celkově dobré a zážitky, které končí méně dobře, nemusí být nutně tak špatné. Pokud například hrajete pět kol pokeru, máte větší celkový požitek z toho, že jste dvakrát vyhráli uprostřed než jednou na konci - ale ne vždy si to uvědomujeme. Ve skutečnosti je jednou z četných slabostí, které nás vedou ke špatným rozhodnutím, neopodstatněná preference šťastných konců.

Šťastný konec znamená, že se věci v průběhu zážitku zlepšily. Soustředění se na šťastné konce nás však může přimět k tomu, že zanedbáme to, co se stalo na cestě. Šťastný konec může být krátký a přijít po dlouhém období průměrnosti.

Abychom tento jev prozkoumali, pozvali jsme 27 dobrovolníků, aby se zúčastnili experimentu s virtuálními hazardními hrami. Účastníci sledovali na obrazovce počítače hrnce s penězi, do kterých postupně padaly zlaté mince různých velikostí. Šťastný konec měl být takový, kdy na konci sekvence padaly větší zlaté mince.

Experiment probíhal ve skeneru magnetické rezonance, který umožnil sledovat aktivitu mozku, zatímco účastníci zkoumali dvojice sekvencí zlatých mincí. Po každé dvojici se mohli rozhodnout, kterému banku dají přednost.

Ukázalo se, že existuje dobrý důvod, proč lidi přitahují šťastné konce. Výpočetní analýzy mozkových záznamů ukázaly, že hodnotu zážitku registrujeme ve dvou odlišných oblastech mozku. Celková hodnota je zakódována v mozkové oblasti zvané amygdala, která má smíšenou pověst. Tvrdí se, že aktivace amygdaly zprostředkovává emoční reakce, které mohou vést k iracionálnímu chování, ale také se ukázalo, že může racionálně kódovat výsledek ekonomických úsporných strategií.

Vliv amygdaly na rozhodování je však oslaben odrazující aktivitou v oblasti zvané přední insula, pokud předchozí zkušenost nedopadla dobře. Přední insula je někdy spojována se zpracováním negativních zážitků, například znechucení - což naznačuje, že někteří lidé jsou aktivně odpuzováni nešťastným koncem.

V experimentu s hazardními hrami si lidé s dobrým rozhodováním vybírali hrnce s celkově největším počtem peněz bez ohledu na to, zda na konci dostali větší zlaté mince. Vykazovali silnou reprezentaci celkové hodnoty v amygdale, zatímco suboptimální rozhodovatelé měli silnější aktivitu v přední insule. Jinými slovy, dobří rozhodovatelé musí být schopni přehlušit nepříjemný dojem z prožitku, například nešťastný konec.

Řekněme, že jdete na večeři a vybíráte si mezi řeckou a italskou restaurací, kde jste již dříve byli - v podstatě žádáte mozek, aby spočítal, které jídlo bylo minule nejlepší. Pokud byla všechna jídla v řecké restauraci “docela dobrá”, pak je jasné, že celá večeře byla “docela dobrá”. Ale pokud byl italský předkrm “tak nějak”, hlavní jídlo bylo jen “v pořádku”, ale tiramisu na závěr bylo úžasné, pak jste si možná o té italské restauraci vytvořili příliš pozitivní dojem, protože jídlo mělo šťastný konec.

Protože tyto mozkové mechanismy fungují, ať chceme, nebo ne, může je posilovat lidská kultura se svým zájmem manipulovat s naším vnímáním prostřednictvím reklamy, propagandy, falešných zpráv a tak dále - využívá naši vnímavost k vyprávění a příběhům. Nikdo není vůči reklamě imunní. Čím více instituce manipulují s naším myšlením, tím více je ohrožena naše schopnost činit správná rozhodnutí.

Přeloženo: https://www.deepl.com/
Související: https://www.jneurosci.org/content/40/46/8938
Zdroj: https://theconversation.com/why-our-obsession-with-happy-endings-can-lead-to-bad-decisions-148393